Titanic II.?

Jeden známý kněz, jehož jméno znají mnozí absolventi pražské Katolické teologické fakulty, v neděli Dobrého Pastýře (4.neděle velikonoční) charakterizoval ovce bez pastýře tímto způsobem:    

„Ovcemi jsou v evangeliu samozřejmě míněni lidé. Dnes bychom řekli, že jsou bezdomovci, nezaměstnaní, postrádají sociální zabezpečení, potulují-li se z místa na místo a přitom slábnou. Ale to je málo. Je třeba myslet také na to, že nemají žádný životní program. Žijí ze dne na den, bezcílně, jediný cíl všeho oč usilují je momentální pocit uspokojení. Mnohokrát připomínaný psychiatr Viktor Frankl to vyjádřil dvěma slovy: chléb a smysl, to člověk potřeboval, aby přežil koncentrák. Člověk tedy smrtelně strádá nejen tělesně, ale i duševně.

Pohled na tyto lidi probouzí v Ježíši soucit. Ten ho vede k pomoci v podobě kázání a nasycení (motiv tělesné a duševní potřeby), ale ví, že sám zakrátko odejde, strádající lidi však zůstanou, tedy: proste Pána žně. Prvním důvodem pro prosbu o pastýře je soucit se stádem. Tady je problém: stádo ovcí trpí a ví o tom. Lidské stádo také trpí, ale neví o tom.

Kdyby kardinál Vlk napsal do novin, že ho k intenzivní péči o kněžský dorost vede soucit s bloudícím českým stádem, pustila by se do něho veřejnost jako sršni.“

Proč tento úryvek? Kromě velice trefného vyjádření naší situace je tu ještě jeden moment, při kterém mě doslova zamrazilo v zádech: Lidské stádo také trpí, ale neví o tom. Posunul bych to ještě dál: nechce o tom vědět ani slyšet.

Letos je to přesně sto let, co se potopil Titanic. Proběhlo mnoho vzpomínkových akcí, při kterých se mnozí zamýšleli nad tím, zda se ta nehoda musela stát a když už se stala, zda nebylo možno zachránit více životů atd. Zkrátka obvyklý scénář u vzpomínek na tragedie. Nedalo mi to a též jsem si pročetl podrobnou stránku o Titaniku na Wikipedii. Je velice zajímavé pozorovat, jak mnozí na lodi, o níž četné novinové články hovořili, že ji ani Bůh nepotopí, cítí veliké sebevědomí a naprosto ignorují hlášení o blížícím se ledu. Popsána jsou nejrůznější pochybení jako třeba: velící důstojník dostal zprávu, ale nechal si ji pro sebe. Nebo: velící důstojník zjistil, že na místo, kde je led, doplují až po skončení jeho služby, tak varování ignoroval. Nebo: varování jiné lodi radista přerušil s tím, že poslouchá zprávy a nechce být rušen něčím, co už dávno předal nahoru a o čem už nahoře ví… Někdo by mohl říct, že na vině byla horší kvalita nýtů (než předpokládal plán), které neudržely tlak ledu a popraskaly a umožnily vniknutí vody, někdo by mohl říct, že celá konstrukce vodotěsných komor byla nedomyšlená, jiný by mohl namítat, že ještě nebyly tak dokonalé měřící a pozorovací přístroje, které by nebezpečí předešly, nebo svádět vinu na nemotornost tak velké lodi atd. A všichni by měli pravdu. Jenže: všichni víme, a tehdy to platilo též, že nic, co člověk vytvoří, nebude nikdy dokonalé a je třeba to s jistou dávkou realismu (když ne přímo pokory) přijmout. Pokud jsem si vědom nedokonalosti lidských výtvorů, pak musím dělat opatření jinde. Přejdeme tedy k lidem, kteří měli za loď zodpovědnost, kapitán a důstojníci (bylo jich 7). Když se důstojník, který měl tu noc službu, dověděl, že je ledová kra na obzoru, zbývalo pouhých 37 vteřin do srážky. Ukázalo se, že i s tak nemotorným plavidlem, jakým Titanic byl, se dal udělat manévr, kterým by se dalo během těch 37 vteřin před ledovcem uhnout a ke kritickému poškození lodi by nedošlo. Chtělo to jen více zkušeností (které při první plavbě s novou lodí asi těžko sesbíráte) a větší bystrost úsudku (což se při noční službě těžko dá zajistit). Rozhodně bych velícího důstojníka za srážku nevinil proto, že rozespalý a překvapený a navíc na nové lodi udělal špatné rozhodnutí. Titanic se totiž do této situace vůbec nemusel dostat. Stačilo málo: vzít vážně hned první varování, svolat všechny důstojníky, vysvětlit jim situaci, důrazně je varovat a loď v dané oblasti zpomalit tak, aby bylo možné udělat jakýkoli vyhýbací nebo brzdící manévr. Zajímavé je, že tou oblastí proplulo několik lodí za den a žádná neměla problém. Pouze Titanic. A na závěr tohoto shrnutí ještě dvě zajímavosti, které vedly k tomu, že dvě třetiny pasažérů toto neštěstí nepřežila: první zajímavost je ta, že se zrušila při výrobě druhá sada záchranných člunů, které byly v plánech a to z jednoduchého důvodu: zmenšil by se prostor pro promenádu cestujících a zhoršil by se výhled na oceán. Druhá zajímavost se týká toho, že se lidé i přes nabádání posádky zdráhali nastoupit do záchranných člunů, protože se cítili na palubě potápějící se „nepotopitelné“ lodi mnohem bezpečněji, než na nějaké lodičce (záchranném člunu), na níž se mělo navíc tísnit až 70 lidí… Díky této liknavosti a nepochopení vážnosti situace se nakonec dva čluny vůbec nepoužily… a některé nebyly zdaleka plné.

Proč to tady celé tak rozsáhle rozepisuji. V souvislosti s Titanikem mi tak vrtá hlavou, jestli naše společnost, která pluje na planetě Zemi oceánem vesmíru, nečeká podobný osud. Dřív, než mne začnete obviňovat ze škarohlídství a pesimismu, který není hoden studenta teologie, dovolte mi přednést pár myšlenek, které by mohly tuto teorii podpořit. Možná se ptáte: Co by nás asi tak mohlo ohrozit? Co by mělo být pro naši zemi tím osudným ledovcem? Na tuto otázku je asi nejjednodušší odpověď: Kromě toho, že se nedávno objevila zpráva o tom, že naši zemi v následujících měsících ohrozí více než 4000 meteoritů, které budou křížit dráhu naší planety velice blízko, máme tu stále zřetelnější nepříjemné mezinárodní napětí a to hned na několika místech. Aktuální a velmi bolestivý (a zdánlivě jinak než vojensky neřešitelný) je konflikt Izrael – Irán. Irán se netají svou nenávistí vůči Izraeli a vůči všemu židovskému, a kdyby měl jaderné zbraně (jakože je asi brzo bude mít, když Izrael nezasáhne), tak je, myslím, bez obav použije, aby dokončil to, co bylo před 70 lety nazváno konečným řešením židovské otázky. V tomto konfliktu se Sýrie může stát docela klidně roznětkou, která události jen popožene… Potíže vyvstávají i v Severní Koreji a dlouhodobě se k usmíření nemají ani dvě jaderné mocnosti: Indie a Pákistán. Pokud se napětí v těchto zemích a oblastech vystupňuje nad únosnou míru, není vyloučeno, že kdosi pod mezinárodním tlakem nevydrží a tyto ničivé zbraně použije. A každá země má své spojence, které bude chtít do konfliktu vtáhnout… a další celoplanetární konflikt je na světě… Začít to může nenápadně, tak jako by málokdo čekal po atentátu v Sarajevu rozpoutání celosvětového konfliktu. Ani ono zdánlivé „pohlazení“ Titaniku ledovcem nebylo zprvu bráno nějak vážně…a po třech hodinách už ležel na dně.

To, co jsem vyjmenoval, je zdaleka jen špička ledovce všech možných potenciálních konfliktů. Otázka druhá zní: Proč by se to mělo stát? Nežijeme snad ve světě, který stále více směřuje k pokroku, k demokracii, k uspořádanosti, k solidaritě? Na tuto otázku se odpovídá mnohem méně snadněji, než na tu předchozí. Ano, zdánlivě jdou věci k lepšímu, ale není to jen subjektivní pocit? Díky velkému vlivu relativismu ve společnosti, před kterým stále znovu a znovu varuje Svatý otec, můžeme snadno podlehnout dojmu, že dobro a pohodlí (nebo zajištěnost) je v podstatě totéž. Toto uvažování pak vede k prapodivným závěrům, že lepší je starého člověka zabít, než aby se trápil svou nemohoucností a neužitečností, tím, že je vlastně spíš na obtíž. Stejně tak se objeví čas od času názor, že je lepší, aby se dítě vůbec nenarodilo, než aby způsobilo rodině, do které se narodí, snížení životní úrovně, snížilo žádoucí míru pohodlí a samo tím pak trpělo. Či dokonce, aby svým narozením způsobilo, že někdo z jeho starších sourozenců by nemohl studovat na vysoké škole. Opravdu jste se nesetkali s úvahami, které přinejmenším vedly k podobným závěrům, tedy k ospravedlňování potratů a eutanazie? Díval jsem se do statistik a viděl jsem, že ročně je uměle přerušeno více než 40 miliónů těhotenství – mluvím o těch případech, které jsou oficiální. Tedy skutečnost bude zřejmě ještě drastičtější. Matka Tereza věděla o miliónech dětí, které se nesmí narodit a vyvodila zajímavý závěr: „Jak chcete, aby se měly rády národy, které spolu nemají kromě nenávisti nic společného, když matka, která ve svém těle nosí dítě, které na ní bezpodmínečně závisí a touží po její lásce, nechá toto dítě zabít?“ Je-li tedy kompromitována ta nejniternější láska, řekl bych prototyp a vzor lásky, totiž láska mateřská, jak můžeme chtít, aby láska na jakémkoli nižším stupni niternosti – láska mezi etniky, mezi státy, k autoritě a podobně, se zpevnila? Mluvil jsem o hrozbě III. světové války, ale možná jsem se mýlil. V průběhu II. světové války, během těch 6 let, zahynulo 40 miliónů civilistů. Tedy tolik, kolik zemře dětí před porodem zásahem lékaře nebo jiného vykonavatele potratu během jednoho jediného roku! Zdá se, že jsem se opravdu mýlil, ta III. světová válka totiž už dávno začala: je to válka vedená obyvateli této živé planety proti životu jako takovému. K tomu je třeba dodat, že potratové statistiky jsou jen jedním z mnoha hledisek, které skutečnost této války potvrzuje. Nicméně jsou hlediskem nejzřetelnějším. Jsou prokazatelným a nepřeslechnutelným hlášením o tom, že se blížíme k ledovcové oblasti a bylo by dobré přinejmenším zpomalit a začít se ptát, co s tím…

A nyní, naprosto logicky, přichází třetí a nejobtížnější otázka: jaký by měl mít Bůh důvod k tomu, aby lidstvo trestal? Proč by měl dopustit takové neštěstí, které by lidstvo zdecimovalo podobným způsobem, jako byl zdecimován počet pasažérů Titaniku? Božím přáním při stvoření bylo, abychom se milovali, o vše s láskou pečovali a spolupracovali s ním na jeho díle stvoření. Dostali jsme úžasné privilegium podílet se na Božím díle. Ale jako za dnů Noemových, nebo za dnů Lotových, lidé na toto privilegium rezignovali a dělají si věci po svém. Ovšem to nejhorší je, že hledají svůj prospěch a své pohodlí na úkor druhého, zejména toho, který se nemůže bránit a ani se nebrání… Neodvedu se představit rodiče, kteří by nechali své děti s klidem vystavit bití a urážkám jiných dětí. Jistě by rychle svým dětem přispěli na pomoc a vytrhli je z rukou těm, kteří jejich dětem ubližují. A zde, Bůh je přeci víc než jen starostlivý rodič, on je prototypem rodičovství. Je tak citlivý na bolest svých dětí, že říká: „Cokoli jste učinili jednomu z těchto nepatrných, mně jste učinili!“ Nemůže mlčet, když se ubližuje jeho dětem. A co víc, on je rodičem všech dětí, jak těch, kterým se ubližuje, tak i těch, kteří ubližují. A všechny chce naučit lásce. A to nelze jinak než napomínáním a výchovou (přičemž výchovou míním i příklad, který nám dal ve svém Synu Ježíši Kristu). A když se na výchovu a napomenutí nedbá, je třeba výchovu zpřísnit a nastavit přísnější tvář, aby nedošlo ještě k větší nespravedlnosti mezi dětmi. Pak ti, kteří jednají nespravedlivě, buď pochopí svou nespravedlnost a začnou se učit lásce, nebo se nezmění a pak pro ně prostě není v Božím plánu místo. Bohužel, ale takové je jejich rozhodnutí a Bůh ho respektuje. Tak jako otec respektoval rozhodnutí marnotratného syna odejít z domu.

Ať už k oné zmiňované srážce s „ledovcem“ dojde nebo ne, nikdy nemůžeme Boha obviňovat z nespravedlnosti, nebo z toho, že nevíme, za co nás trestá. Bůh vychovává a jeho pedagogika je ta nejmoudřejší a nejcitlivější, jakou si lidské dítě nikdy nedovede představit. Naopak, ať už přijde cokoli, neochvějně věřme, že je to z touhy Boží naučit lidi lásce. Ať přijde jakákoli katastrofa, pak ti, kteří milují nebo lásku hledají, v lásce vyrostou a jejich spolupráce (ať už mezi sebou, nebo spolupráce s Božím vedením) je posílí a povede k životu. Sebehorší katastrofa je nezastaví. V opačném případě by to bylo popření síly lásky. Na druhé straně ti, kteří nemilují a libují si ve svém individualismu a soběstačnosti a nebudou se chtít změnit a přizpůsobit se lásce, vyhynou… podobně jako dinosauři, jako slepá vývojová větev, která nemá budoucnost.